Protože se nikdo nemá k tomu aby něco splodil musel se toho ujmout Mš jeho dílko posuďte sami...

                 Zatracenec

    Slunce již zapadlo a snesla se tma,

    Když v kápi postava okolo šla.

    Temnou aurou ověnčena byla

    a kolem každá květina shnila.

    Sundal si kápi a já tu tvář uviděl,

    málem jsem z toho dočista zešílel.

    Tam kde jsou oči jen dvě černé díry

    okolo něj lpěl opar ze síry.

    Namísto nehtů na prstech drápy měl,

    V tom sobě sám jsem si opověděl.

    Vždyť právě nyní je zde můj pán,

    Já oddaně děkuji, že vyslyšel mým modlitbám.

    Otevřel ústa a já čekal co bude se dít,

    Tiše jsem doufal, že za služebníka chce mne mít.

    Pak řekl pár slov v neznámém jazyce

    A z mé duše stala se studnice.

    Temná, hluboká a také chladná,

    Má snaha bránit se nebyla žádná.

    Nejen má duše se však mění,

    Cítím v kostech s praskotem chvění.

    Konečně jsem satanův sluha pravý,

    Jsem očištěn od boží choroby.

    Tak jsem putoval světem předlouhé věky,

    někde jsem zabíjel, někde jen nechal vyschnout řeky.

    Já mohu za pády tisíců říší,

    však žádní kronikáři o mě nepíší.

    Můj úděl je putovat věčností,

    Nikde mě nevítají a nikde mě nehostí.

    Má víra je i mé přesvědčení,

    Jsem jeden z těch, co jsou zatracení.